Táta.
Můj otec, náš tatínek. Moc jsme spolu nemluvili, nebyl na povídání a pocity stavěný, říkal, že "na to nemá buňky" ;-) Vždycky byl uzavřený do sebe a já ho vlastně neznala. Nechápala jsem, jak může být tak jiný. Máma ho občas hájila, že to myslí dobře a chce jen naše dobro.
Ano, dnes už chápu, že nemohl jinak - byl prostě takový. Občas jsem ho nenáviděla, protože jsem nedokázala pochopit jeho zásadovost, pro mne absurdní, dohnanou do extrému.
Už jsem ho pochopila, ale je pozdě - ne, vlastně nikdy není pozdě. Když jsme po zahradě na chalupě rozfoukávali jeho popel, pustila jsem staré křivdy a odpustila jemu i sobě. Zemřela s ním i jeho role a mně se ulevilo. Proto zakládám tenhle pomník, abych ho nyní mohla oplakávat.
Děkuji ti táto, že jsi tady byl pro mne a pro nás všechny.
S láskou, dcera Hanka