Když jsem byla malá, zdálo se mi, že má odpověď na vše. Obdivovala jsem jeho vědomosti, píli, pevnost jeho přesvědčení i ochotu jít názorově proti všem. Zároveň jsem ale hledala věci, které neuměl; chtěla jsem, aby se na mne podíval s obdivem i on.
Můj táta bojoval s rakovinou dlouho. Statečně nesl všechny útrapy i slova lékařů, že se nedá nic dělat. Byl velmi statečný. Statečná byla i maminka, přes veškerou pomoc hlavní tíhu péče odvedla sama. A přesto, že vím, že jsme udělali vše, co bylo možné udělat pro poražení jeho choroby, mně jeho smrt naštvala. Ten fakt, že jsem ho nedokázala ochránit.  
Táta neměl strach ze smrti, bál se umírání v nemocnici, o samotě a sám. Jednou mezi řečí prozradil své veliké přání, umírat doma, mezi svými. Tohle přání se mu vyplnilo. Na poslední cestě, s posledním dechem jej maminka držela za ruku a my ostatní byli velmi blízko. Už se nebál. Když zemřel, na jeho tváři bylo vidět smíření a klid.