Vašek Stibůrek

  11.2.1983    14.5.2009

Napsáno ségrou Maruškou:

Brácha navždy odešel 14.5.2009, ve 26 letech. Ve spánku, na selhání srdce. Byl zdravej, nekouřil, pil jako my všichni. Nikde ani známka toho, že by se něco takového mohlo stát. Mladej kluk plnej elánu, kterej toho měl hodně v plánu a kterej rozdával radost, kudy chodil. DOKTOŘI NÁM TU NOC ŘEKLI, ŽE SE TO STÁVÁ JEDNOMU Z MILIONU. Nepochopíš. A nikdy se s tím nesmíříš. Jen otupíš.

Vašek miloval motorky. A všechny svoje kamarády, který dával dohromady. Taky rodinu. Mámu, který na všechno její nadávání říkal "taky tě miluju". Tátu, kterýmu nikdy nechtěl pomáhat, ale nakonec to byl vždycky on, kdo stepoval před barákem, jestli už táta jde. Staršího bráchu Fandu, kterýmu neřekl nikdy jinak než klasicky chlapsky Franto. Přítelkyni, našeho psa, babičku, celou rozsáhlou rodinu. A věřím že i mě, který často říkal Jitko ("Jitko! Krávo!"... Na samotě u lesa) :-)

Když jezdil na motorce, měli jsme o něj všichni strach. A přitom si šel jednoho dne prostě lehnout a už se neprobudil. Koho by napadlo, že ta chvíle, kdy všichni klidně spíme, bude ona osudová...

Člověk míní, život mění.

Asi nemá cenu se v životě zbytečně strachovat, protože co se má stát, se stane, ať už budeme žít ve stresu nebo v pohodě. Chce to hlavně žít život naplno. Protože nikdy nevíš... A jediný, čeho můžeme litovat, je to, co jsme neprožili. Taky je důležitý dávát svobodu i lidem kolem sebe a neomezovat je zbytečně svým strachem. K čemu by vedlo, kdyby mu máma motorky zakazovala? Kdyby jsme si teď nemohli říct, že Vašek žil tak, jak chtěl a užíval život úplně na plno?

Vašek žít uměl. Fakt naplno. Měl život rád. A možná o to byla jeho láska ke všemu i ke každému vřelejší. Jsem si jistá, že kdyby Vašek dneska přemýšlel nad tím, co v životě měl nebo neměl udělat, byl by spokojenej s tím, jak žil. Pracoval, bavil se i miloval úplně stejnou měrou. A o tom to je. Najít tu správnou životní rovnováhu.

Měla jsem to štěstí, že jsem vedle tohohle člověka mohla být alespoň 23 let. Že jsem se s ním mohla hádat stejně tak jako si postěžovat na všechno, co nás trápí. Že jsme se mohli v dětství prát jako koně, abysme se tomu pak jednou smáli. Že jsem prostě byla jeho součástí, stejně jako on byl součástí mou. A že ho tam někde v srdci pořád mám.

Zhlédnuto: 506x

Rozsvícené svíčky 0/4

V tuto chvíli nejsou rozsvícené žádné svíčky. Chcete nyní zapálit svíčku?

Položené květiny 0/3

V tuto chvíli nejsou položené žádné květiny. Chcete nyní položit květinu?

Vzpomínky

9. 5. 2018
Vzpomínka na celý náš život se nevejde do 1000 znaků, proto posílám odkaz: https://mariestiburkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=395891